Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká

The Beautiful Thing That Awaits Us All, 2013

Rozměr 11,5 × 16,5 × 2,7 cm, 384 stran, doporučená cena 380 Kč, váha 383 g, vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal na luxusním papíře Conqueror, embosovaná ražba kovovou folií na přebalu), ISBN 978-80-906124-4-0, EAN 9788090612440, náklad 1500 výtisků. První české vydání. Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na přebalu a obálce Karl Wennergren.

Ukázka

Recenze

Autor

Vyšlo 20. 09. 2017

Do vozíku

K této knize máme také E-BOOK (formát e-pub + mobi).
Do vozíku ho přidáte tímto tlačítkem.

Do vozíku

Anotace

Devět povídek autora považovaného za jeden z nejvýraznějších talentů současného hororu. Příběhy plné nadpřirozených hrůz i existenciální úzkosti spojuje nejen promyšlený koncept sbírky, ale také nezpochybnitelné literární mistrovství, s nímž Barron pozvedá „pokleslý žánr“ do netušených výšin.

Ukázka

„Neměj strach, zlato.“ Miranda ji vzala za ruku a vedla zpátky do srubu, kde ji začala něžně svlékat. Když našla revolver, mírně se pousmála a odložila jej na stůl. Políbila Lornu; dech měla horký a odporný. Pak o krok ustoupila a začala si stahovat kožešinu z těla, a když ji zvedla, zvedla se i kůže, která byla pod ní, a odloupávala se z ní jako strup. Po Mirandině hrudi a břiše se řinula krev a pleskala o prkennou podlahu. Svaly na tváři a čelistech se sevřely, Miranda zasyčela, zakoulela očima, a pak bylo po všem a ten mokrý balík se konečně oddělil od jejího rudě se lesknoucího masa. Lorna stála ochromená děsem a hrůzou.

Ocenění

Povídkova sbírka „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“ získala roku 2013 Cenu Brama Stokera za nejlepší sbírku hororových povídek a v roce 2014 byla nominována na cenu World Fantasy Award za nejlepší povídkovou sbírku.

České vydání knihy zařadil server iLiteratura mezi nejlepší knihy vydané roku 2017.

V květnu 2018 jmenovala Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH) české vydání knihy vítězem za rok 2017 v kategoriích „Nejlepší fantasy a horor“ a „Nejlepší povídková kniha“. Kromě toho byla kniha nominována ještě do kategorií „Kniha roku“ a „Nejlepší překlad“.

Obsah

Blackwoodův synek
Redfieldská děvčata
Magická ruka
Mrchožravá božstva na výšinách svých
Jizva
Saturnův chřtán
Vastace
Muži z Porlocku
Více tmy

Z ohlasů a recenzí (nakladatelův výběr)

Tak toto je HOROR v nejlepší kondici, venčení psa lesem je po přečtení více adrenalinová záležitost než kdy dřív!

— čtenář memnon666

Třetí kniha nakladatelství Gnóm je krvavou perlou a bolestným zásahem do černého. Barron je spisovatelem takových kvalit, že bych ho nerad urážel přirovnáváním k jiným, doposud snad více slovutným představitelům literárního děsu. Pokud je ale Stephen King označován za krále hororu a Dan Simmons byl kdysi přezdíván princem, pak bych Lairdu Barronovi bez váhání propůjčil přinejmenším titul barona.

— Jiří Sivok, XB-1

Barron na ploše 370 stran ani na okamžik neselhává v mistrném střídání tónu i jazyka, a kde oblíbeného autora poznáte podle jeho specifického stylu na první stránce, zůstává proměnlivý a nestálý jako voda, což je známka velkého tvůrce. (…) Za zmínku u této výjimečné sbírky stojí i redakční práce českého vydání nakladatelství Gnóm!, (…) která je s přehledem špičková. Knížka menšího rozměru je bez diskuse esteticky krásná a doplněná milými detaily…

— Martin Kužel, Fantasymag

Druhá do češtiny přeložená povídková sbírka představuje práce v současnosti zřejmě nejlepšího amerického autora hororů. A Barronovu pozici ještě upevňuje – mimo jiné i proto, že zde autor nezůstává jen u jediného žánru, a místy dokonce projeví smysl pro (černý) humor. (…) Velmi příjemným bonusem pak je decentní grafická úprava nakladatelství Gnóm a doplňkové texty, které odhalují něco z autorské kuchyně Lairda Barrona…

— Boris Hokr, iLiteratura.cz

Zpočátku, tak první dvě povídky, jsem z knihy byl docela rozčarován a na rozpacích. Napsané je to parádně, Barron umí bravurně vykreslit postavy a jejich charaktery a skvěle pracuje s prostředím a časovým ukotvením příběhů (a že jednotlivými povídkami skáče v čase i mílovými kroky). Čekal jsem, samozřejmě, horror a jako k takové jsem ke knize přistupoval. A ono mi připadlo, že v těchto povídkách je horror jakoby až druhý plán a naprosto bez pointy. Opravdu zvláštní pocit, některé povídky prostě končí najednou, bez nějaké výrazné pointy, vyvrcholení. Občas mi to připadlo jako z Věřte-nevěřte. Čím déle jsem však četl, tím více do mně Barron pronikal, až si mě nakonec zcela získal. Barron je skvělý literát, parádně pracuje se slovy, stylem i formou.

— čtenář eraserhead

Zatímco u „Okultace“ jsem byl zklamán a snad dokonce trochu znechucen, tady mohu jen parafrázovat Stephena Kinga: „Viděl jsem budoucnost hororu: Jmenuje se Laird Barron!“ Z devíti povídek není jediná podprůměrná nebo jen průměrná. Usekávané konce a nemastné neslané zápletky zmizely. Ano, přetrvává jistá monotematičnost, Barron stále točí hrstku motivů dokola, ale tentokrát to dělá ve vynikající podobě. Nenápadné spojování povídek do jednoho společného vesmíru je nanejvýš příjemným bonusem. Navíc nakladatelství Gnóm! dělá knihy pečlivě, a hlavně trochu jinak. Papírová obálka bez lamina s přebalem, rozsáhlý poznámkový aparát, dokonce mapka na konci – a vtípky jako sekera na zadní straně.

— čtenář BorgDog

Co říká (nakla) datel…

Laird Barron je pro mě především básník. Tak mocný, temný a hutný, že jsem se této knihy dlouho bál, a to jak z hlediska obsahu, který byl sám o sobě místy až nesnesitelný, tak i z hlediska náročné formy, již bude nutno velmi přesně převést; ale vzpomínám si, že když jsem dočetl první povídku sbírky mně neznámého autora a po nečekaném konci se dostavila směs pocitů, která do mě udeřila jako vagón, bylo mi jasné, že tohle nemůžu nechat jen tak…

Kromě toho mám slabost pro Londona a všechny chlápky, kteří, když už o něčem píšou, tak to mají prožité, a leckdy je jim to vidět rovnou na ksichtě.

Ukázky

Jizva (pozor, spoiler!)

Lancaster se chvíli vrtěl, až se mu ze zadního okénka podařilo zahlédnout, co se děje venku. Zároveň otevřel mobil, vyťukal číslo bezpečnostního oddělení firmy Roache a požádal, aby na místo okamžitě vyslali speciální jednotku. Zvažoval, jestli má o situaci uvědomit svou spojku, Clacka, až na to, že podle jeho zkušenosti procházela komunikace s NSA skrz několik filtrů a na konci čekal v devadesáti procentech případů místo člověka záznamník. Připadlo mu jako špatné znamení, že Cookovy nijak nevzrušuje, když povolává celou kavalérii. Na společnost veselých cestovatelů se snášelo cosi velikého a strašného. Zeptal se: „Pro koho pracujete?“

„Pro Rusy,“ odpověděl pan Cook.

„Pro Bulhary,“ řekla paní Cooková. „Pro Skyty, Pikty, Ostrogóty, pro božské krále Ultima Thule s proutěnou korunou. Pro Marťany.“

„Paní Cooková a já sloužíme rozmarům podivuhodných bytostí, vy blázne,“ řekl pan Cook. „Těch, které obydlují trhliny v zemi, jak to rád podává tady doktor.“

Lancasterovi to znělo, jako by šlo o nějakou teroristickou skupinu. „Proč tady? Proč ne v kancelářích, kde byste měli soukromí?“

Cookovi si vyměnili chladně zlomyslné pohledy.

Doktor Christou zamumlal: „Protože jsme poblíž místa plného moci. Krvavá oběť si žádá posvátné místo.“

„Nebo bezbožné místo,“ dodala paní Cooková.

„Je to stejné kouzlo jako při sexu – polovina zábavy spočívá v cestě k cíli.“ Úsměv pana Cooka zasvítil v šeru.

„Vážně by bylo lepší nevědět, kdo, jak a proč,“ řekla paní Cooková. „Bohužel se to však dozvíte, a to brzy. My jen dohazujeme, a proto přetrváváme.“

„Ano, my přetrváváme. Až do tepelné smrti vesmíru.“

„Dohazujete,“ řekl doktor Christou monotónně. Zdálo se, že se jeho tělo začíná měnit v kapalinu. Na čele mu perlila krev, prosakovala mu v podobě zvětšujících se kapiček skrze póry a tekla mu po tvářích. Vytékala mu z koutků očí. Tekla mu čůrkem zpod manžet a kapala mu do klína. „Dohazujete, ale co dohazujete?“

Lancaster se od doktora odtáhl. V duchu spatřil antrax, fiólu s virem ebola nebo některou z milionu jiných epidemických nákaz synteticky vytvářených ve vojenských laboratořích po celém světě, a pak jednu z těchto nemocí ukrytou v kabelce, v golfovém vaku, kdekoli, a teď nakapanou do vody, do vína, viděl, jak ta nakažlivá hrůza požírá doktora Christoua zaživa. Na mnohem hlubší úrovni chápal, že pohroma, která doktora Christoua postihla, není žádná nákaza, ať už způsobená člověkem nebo ne, nýbrž projev čehosi mnohem horšího.
Více tmy

…Tom L. vyplul ze zahaleného výklenku a postavil se poblíž trojice svých obdivovatelů. Pozor, nesedl si, jen si tam stoupnul. „No teda! Dobře, tak to je fakt velkej chlap.“ Vypil jsem panáka, třískl prázdnou sklenkou o stůl a zíral, úplně jako všichni ostatní.

„Ejhle, člověk,“ řekl John buďto ironicky, nebo vážně; byl jsem moc nadrátovanej a moc ohromenej na to, abych to poznal.

Nadživotní velikost, to byla fráze, která se na tenhle zjev hodila až moc dobře. L. byl nejméně dva metry vysoký a rozložitý jako příslovečná almara. Celou jeho mohutnou postavu halilo bohaté roucho z karmínového hedvábí, které padalo až na zem a skrývalo pravděpodobně obrovská chodidla. Na hlavě měl cosi, co se nedá popsat jinak než prostě jako katovská kápě, rovněž z karmínového hedvábí. Nebyl z něj vidět ani kousíček kůže, dokonce ani záblesk očí v úzkých průzorech kukly. Stál nehnutě, nakratičko oživená socha, která se přiloudala do zorného pole a teď opět zkameněla na místě. Cosi v té jeho mohutnosti a stoicismu, v té neproniknutelnosti škvír pro oči a ústa, v té ledabylosti, s jakou si nevšímal svého doprovodu, jehož členové zatím klábosili mezi sebou a naprosto obra ignorovali, mě šíleně vyděsilo, vyděsilo mě to v té části mé duše, kde vládnou kojoti a ještěrky a kde se uschlé keře laskavce osaměle kutálejí prérií. Na ledovou kru plnou tuleňů vylezl lední medvěd a tuleni radostně, připitoměle štěkali, aniž by něco tušili o smrtelném nebezpečí, v němž se ocitají.

Jednou jsem viděl L.-ovu fotku, neformální momentku, na které byl ve sportovní bundě a měl hrozný sestřih. Hrbil se, jak zrovna zamačkával nedopalek cigarety do popelníku, a šklebil se přitom do objektivu asi jako zloděj s rukou v otevřené zásuvce pokladny. Byl to zrnitý, rozmazaný, trochu neostrý snímek, ale dost zřetelný; v záběru bylo také dost jiných osob na porovnání, aby bylo jasné, že je naprosto neslučitelný s touhle postavou v karmínovém rouchu. Autor zobrazený na fotografii byl průměrného vzrůstu i postavy. Nikdy a za žádných okolností nemohlo jít o individuum totožné s tímhle kolosem, který tu na sebe strhával veškerou pozornost. Asi tolik jsem sdělil svým kamarádům.

„Za ty roky se změnil,“ pravil Michael. „Je to dost divný, to připouštím.“

„Jak si můžeš bejt jistej, že je to vůbec on?“

„Kdo jinej by to byl?“