Plameňák na konci léta (nový přebal)

původní antologie Gnómu

Rozměr 11,5 × 16,5 × 1 cm, 152 stran, doporučená cena 100 Kč, váha 164 g, vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal), ISBN 978-80-906124-0-2, EAN 9788090612402, náklad 2000 výtisků. Z anglických originálů přeložil, vybral a uspořádal Jakub Němeček. První české vydání v tomto uspořádání. První české vydání všech povídek kromě povídky „Šest měsíců, tři dny“, kde jde o první vydání knižní a zároveň první vydání v tomto překladu. Kniha má 2 verze přebalu: starou a novou. Ilustrace na přebalu Typonaut. Kniha nemá elektronickou verzi. NYNÍ NEDOSTUPNÉ.

Ukázka

Recenze

Autor

Vyšlo 09. 03. 2016

Dvě verze přebalu – vlevo původní, vpravo nová

Anotace

Malý průřez současnou americkou fantastickou (ne-realistickou) literaturou psanou v duchu klasické vypravěčské tradice Poea, Twaina či Bradburyho, ovšem z ženského úhlu pohledu. Jednotlivé povídky jsou velmi různorodé, i když leccos mají společného: svobodný a suverénní přístup k žánru, skvělé vypravěčské řemeslo, vtip a nadhled… a ženské hlavní hrdinky. Šest malých klenotů vylovených z moře anglosaského psaní.

Z ohlasů a recenzí (nakladatelův výběr)

Výborný soubor výborných krátkých prací.

— P. Marek, čtenář

…tři různá písma, přehnaná barevnost, očividný důraz na odlišnost, jinakost, originalitu.

Plameňák určitě nemůže být „malý průřez americkou fantastickou literaturou“. Něco takového prostě nejde udělat. (…) Kde je třeba Connie Willisová, Rachel Swirsky nebo Aliette de Bodardová…?

A jestli je to „šest malých klenotů vylovených z moře anglosaského psaní“? Na to ať si odpoví každý čtenář sám.

— Jan Křeček, Sarden

Žádné dokonalé superženy, Xeny bojovnice ani svůdné krásky v upnutých šatečkách. Ale postavy tak živé, že nevěříte, že na další stránce nevystoupí z řádků a nepodají vám ruku.

Editorovi Jakubu Němečkovi se opravdu podařilo vylovit klenoty z moře anglosaského psaní, odlišující se především svou jedinečností a neotřelostí.

…doufám, že Plameňák na konci léta bude oním kamínkem, který vyvolá kruhy na mírně zahnívajícím rybníčku naší fantastiky.

— Zuzana Hloušková, FantasyPlanet

Povídka Kelly Barnhillové Paní Sorensenová a seskveč mě uhranula asi nejvíc určitou magičností a průzračnou poetičností.

— Eva Hauserová, spisovatelka, publicistka, překladatelka

Podobně nevýraznou se mi zdála rovněž povídka Paní Sorensenová a seskveč od Kelly Barnhillové, patrně nejméně zdařilá povídka výběru, přestože nepostrádá zajímavý nápad…

Formát a zpracování knihy je vždy otázkou individuálního vkusu, ovšem v tomto případě jde o zcela nové pojetí fantastické antologie. (…) Vše je svým provedením netradiční, veselé a dle mého graficky zdařilé právě svou neotřelostí.

— Petra Slováková, autorka knih Železonoc a jiné podivnosti
a Cvrček v krabičce, kreslířka, ilustrátorka

…ke čtení láká už předem promyšlené provedení knihy (grafika obálky, malý sexy formát) a čtenářskou radost udržuje i její obsah – krátké srozumitelné průvodní slovo editora odůvodňující volbu jednotlivých textů (…) a hlavně hezky vybrané samotné povídky.

Předposledním textem je výtečná povídka Šest měsíců, tři dny od pí Charlie Jane Andersové, jež vypráví o milostném vztahu dvou lidí, kteří od ostatních odlišují tím, že mají schopnost vidět do budoucnosti. (…) Naprosto rozkošná je pak poslední povídka Hejno zahradních plameňáků od pí Pat Murphyové.

— Jára M., blogger

…Plameňák na konci léta nenabízí nic, co by českého čtenáře takzvaně dostalo do kolen. Což neznamená, že soubor je poskládaný chybně a že povídky jsou špatné nebo slabé. Jen jsou spíše jemné, ba křehké, povětšinou se odehrávají v celkem známém světě naší současné každodennosti anebo velmi blízko, ničím příliš neohromují; ani se o to ostatně nesnaží. (…) Jednoho to svádí k tomu, aby genderově paušalizoval. To si nedovolím, méně genderově problematická snad bude úvaha o tom, že sbírku více ocení čtenářky.

— Pavel Mandys, iLiteratura.cz

Napriek tomu, všetky poviedky sú nadpriemerné a žiadna z nich svojou kvalitou neklesla pod túto hranicu.

— yerry, čtenář

Obsah

Pamela Rentzová: Bitva o malou velkou vědu

Agnes Wilderová zírala do vrásčité hnědé tváře Ikea Ferrise. „Co že to potřebuješ?“
„Vozík, chápeš, abysme nemuseli jít celou cestu pěšky.“
„Pokusím se.“ Agnes zachovávala klidný, vyrovnaný tón. „Můj rozpočet mi moc takových vymožeností nedovolí.“ Nemohla uvěřit, že financování jejího zásadního vědeckého projektu závisí na lidech tak starých, že nejsou schopni přejít z parkoviště do konferenční místnosti.
„Já teda nevím, jak to máte vy říční indiáni,“ pravil Ike, „ale tady v okolí by to žádná vymoženost bejt neměla.“ Tvářil se vážně, ale přitom na Agnes šibalsky mrkl. Pod paží držel Ramonu Larsonovou, která se opírala o hůl a belhala vedle něj. Ramona měla neteř v kadeřnictví – kolem obličeje se jí jako šedá svatozář kudrnatila trvalá. Mžourala přes okraj tlustých brýlí. Jednu nožičku měly omotanou černou náplastí.
V zasedačce nabídla Agnes Ramoně křeslo. Ta se otočila kolem své osy a pomalu se do něj spouštěla takovým způsobem, až se zdálo, že každou chvíli dojde ke katastrofě.
„Ten stroj času už ti funguje?“ otázala se Ramona.
„My tomu raději říkáme prohlížeč historie,“ řekla Agnes a lámala si hlavu, jak to nejlíp vysvětlit. „Domníváme se, že stroj zní trochu…“
„Ále, však on ten tvůj název taky nezní kdovíjak skvěle. Radši začni mluvit, až se sem všicky dostanou.“ Ike mávl směrem k prázdnému stolu. „Kafe máš?“
Ursula K. Le Guinová: Velká radost

Velká radost je jméno, které zní trošičku čínsky, nicméně všechny propagační materiály, které mi sestřenka Sulie přivezla, byly vytištěny ve Spojených státech. Korporace Velká radost je vlastníkem jména, které je zároveň zapsanou obchodní značkou, a obstarává si sama veškeré PR. Kromě těchto dvou věcí nevím o Velké radosti nic. A ani jsem se nic zjistit nepokoušela. Nemá to cenu. O korporacích žádné informace neexistují. Jenom dezinformace. Dokonce ani když se nějaká korporace čas od času zhroutí a zbyde po ní jen ohořelý kráter čpící po spálených akcionářích a obklopený neproniknutelnou hradbou členů Kongresu a dalších vládních činitelů, držících se za ruce a omotaných žlutou páskou s nápisy Soukromý majetek, Průchod zakázán, Nevstupovat, Zákaz lovu, rybaření a účetnictví – dokonce ani tehdy z nich nevydolujete zrnko pravdy.
Jestli se dá těm reklamním materiálům věřit, svět Velké radosti tvoří povětšinou teplý, mělký oceán posetý malými ostrůvky. Jsou zřejmě plošší než naše vulkanické ostrovy v Tichomoří, připomínají spíše velikánské písčiny. Podnebí je údajně teplé a příjemné. Musejí – nebo musely – tam existovat i nějaké původní druhy rostlin a živočichů, ale reklama o nich neříká nic. Jedinými stromy na fotografiích jsou jedle a kokosové palmy ve velikých květináčích. O lidech také nejsou zmínky, pokud nepočítáte fráze o „přívětivých, svérázných domorodcích“.
Pat Murphyová: Jak to bylo doopravdy

Když vypravěči pohádkových příběhů líčí svatbu v královském paláci, je to samá láska a okouzlení a „jestli neumřeli, žijí šťastně až dodnes“. Vypravěči pohádkových příběhů jsou lháři: tohle nemá s královskou svatbou společného skoro nic. Pokud si král naplánuje svatbu, touha v tom hraje důležitou roli, ale zpravidla ne touha po jeho vyvolené. Mnohem spíš to bývá touha po moci.
Když mě provdali za krále, bylo mi sedmnáct let. Král mě požádal o ruku, protože království mého otce s tím jeho z jihu sousedilo, protože chtěl mít přístup k pěknému přístavu na otcově území a protože můj otec měl mocnou armádu, která by mohla být na překážku královu vojsku, až vytáhne proti slabšímu království na západě.
Můj otec se zásnubami souhlasil, protože toužil po určitých výhodách v obchodních vztazích a protože král byl mocný spojenec – a povídalo se, že otcův bratranec shromažďuje armádu a chystá se uchvátit jeho trůn.
Král už jednou ženatý byl, ale jeho manželka zemřela předešlého roku při porodu. Před svatbou jsem se s ním setkala pouze dvakrát – jednou, když mě požádal o ruku, a podruhé, když můj otec nabídku formálně přijal. Král se ke mně choval zdvořile, ale nic víc. Byl dvakrát starší než já – strohý voják, neuvyklý dvornostem. Mé dvorní dámy mi však řekly, že si jeho náklonnost získám svou krásou. Byla jsem bláhová a nevinná a uvěřila jim. Koneckonců, byla jsem v celé zemi nejkrásnější.
Kelly Barnhillová: Paní Sorensenová a seskveč

Onoho dne, kdy pochovala manžela – muže po všech stránkách řádného, ač plachého, jenž se neoddával pití ani pošetilostem; a nedostával pokuty za rychlou jízdu a špatné parkování ani nepodváděl na daních; a nehýřil na poutích, ani se nehonil za sukněmi jako ostatní dělníci ze skláren; což jinými slovy znamená: muže, který byl v městečku naprosto neznámý, pouhé číslo, prázdný a nepopsaný list papíru – tedy onoho dne dorazila Anežka Sorensenová ke vstupnímu schodišti do kostela Panny Marie Sněžné. Kněz ji očekával u otevřených vrat. Vzduch sládl a mokval hnilobou podzimu, a třebaže předtím pršelo, začínalo se už rozjasňovat a za hodinku či dvě bude jistě nádherně. Paní Sorensenová pozdravila kněze smutným úsměvem. Na sobě měla vkusný černý klobouček, praktické černé botky a černou hedvábnou blůzku zastrčenou do úzké skládané sukně stažené širokým páskem. Z levé náprsní kapsy jí vykukovaly dvě malé bílé myšky – dva malinké chlupaté chomáčky s růžovými chvějícími se čenichy a tuze červenými jazýčky.
Kněz, obstarožní chlapík jménem Vavřinec, ji uchopil za ruce a jemně stiskl. Myši jej překvapily. Naopak myši nebyly ani v nejmenším překvapeny, že vidí jeho. Vystrčily čumáčky přes lem náprsní kapsy ještě o kousek dál, aby lépe viděly. Vousky měly světlé a zářivé jako sluneční paprsky. Pohlédly jedna na druhou a pak se obě naráz obrátily k tváři starého kněze. A otci Vavřincovi – ač věděl, že je to nemožné – se zdálo, že se na něj ty myši usmívají. Polkl.
Charlie Jane Andersová: Šest měsíců, tři dny

Muž, který umí vidět budoucnost, si dal rande se ženou, která umí vidět mnoho různých budoucností.
Judy je nervózní, ale natěšená. Každou chvíli koutkem oka něco zahlédne a musí si to prohlédnout. Na sobě má romantické květované šaty ve stylu Laury Ashleyové a náhrdelník s nilským křížem; nohy má neposedné, lýtka se jí pod stolem neustále pohybují. Douga to rozptyluje, protože ví, že za dva a půl týdne se tyto sametově hladké kotníky zaklesnou o jeho ramena a záplava těchto kudrnatých rudohnědých kadeří se rozlije po polštářích se vzorem citrónově žlutých květů, které má Judy v posteli; obraz jejich budoucí soulože se Dougovi zjevuje v hlavě už pět let – někdy více, někdy méně zřetelně, a teď už je to skoro za dveřmi. Jelikož to Doug ví, málem se zahihňá v nesprávný okamžik, ale pak ho najednou napadne: ona přece budoucnost viděla taky, nebo ji každopádně vidět mohla.
Doug má špinavě blonďaté vlasy zastřižené do ofiny, která by byla před pár lety skoro moderní. Člověk by si mohl myslet, že si stříhá vlasy sám, ale Judy ví, že tomu tak není, protože jí to během příštích pár týdnů sám prozradí. Doug vypadá mnohem, mnohem líp, než předpokládala, a to je obrovská úleva. Má drsné, plné rty, a nad tím horním se mu neustále černá rašící knírek, ať se holí, jak chce často. Nosí brýle jako Elvis Costello.
Pat Murphyová: Hejno zahradních plameňáků

Obytný komplex Divoká Doubrava byla kolonie pěkných řadovek v jednom pěkném kalifornském městečku. Žila jsem si tam docela poklidně, dokud se nepřistěhovala Joan Egyptová a všechno se nezměnilo.
S Joan Egyptovou jsem se seznámila za slunného podzimního dne. Právě jsem vjela s autem pod pergolu před domem, když jsem si všimla, jak od sousedního domku odjíždí stěhovací dodávka. Bylo pozdě odpoledne a já se vracela z práce. Jsem totiž knihovnicí na místní základní škole. Strávila jsem ten den přípravami na zahájení školního roku.
Na trávníku před vedlejším domem stály ve vysokých sloupcích kartonové krabice. Z chodníku, který vede k mému domu, jsem viděla skrz otevřené dveře do obýváku. Ten byl přecpaný dalšími kartonovými krabicemi. Z místa, kde jsem stála, se daly přečíst černě naškrábané nápisy označující jejich obsah. „Masky, rituální tanec – Tibet & Mongolsko“ stálo na jedné z nich. „Zuniové, fetiše“ stálo na druhé. „Scvrklé hlavy,“ stálo na třetí. „Křehké.“
Váhavě jsem postávala na chodníku a přemýšlela, jestli mám novou sousedku přivítat, když tu vyšla Joan Egyptová ze dveří a namířila si to k jednomu sloupci krabic na trávníku. Byla to vysoká ženská s hnízdem kudrnatých bílých vlasů na hlavě. Na sobě měla khaki kalhoty s kapsami na knoflík a k tomu ohnivě rudou košili. Když mě uviděla stát na chodníku, zakřenila se. „Ahoj, sousedko,“ zvolala.

(Doplněno krátkými biografickými poznámkami o autorkách a předmluvou.)

„Bitva o malou velkou vědu“ je pozoruhodná tím, že jde o autentickou „indiánskou sci-fi“, a to jak co se týče obsahu, tak i lakonického stylu vyprávění.

„Velká radost“ je devátou kapitolou z knihy fiktivních cestopisů Changing Planes, kterou Le Guinová vydala roku 2003 a která česky dosud nevyšla. Před ni jsme pro objasnění kontextu zařadili úvodní kapitolu knihy, nazvanou „Metoda Sity Dulipové“.

Pat Murphyovou u nás znají asi především fanoušci klasické sci-fi jako autorku oceněné povídky Zamilovaná Rachel; naše dvě povídky, které spadají do jiných žánrů, pocházejí ze sbírky Women Up to No Good, vycházejí česky poprvé a jen potvrzují autorčin povídkářský talent.

Povídky Kelly Barnhillové a Charlie Jane Andersové si obě můžete přečíst v originále na webu Tor.com, který patří jednomu z největších a nejúspěšnějších SF&F nakladatelství na světě. Zatímco Barnhillová je u nás zcela neznámá a její povídka by mohla být příjemným překvapením pro všechny milovníky výstředního humoru, Hugem oceněný text Andersové už česky vyšel (v časopise XB-1 č. 8/2013), což jsme v době koncipování antologie nevěděli, ale nevadí – přinejmenším přinášíme alternativní překlad.