instagram facebook mastodon BLOG váš nákupní vozíkošík 0 , 0 ks

Doupě | Zhroucení koně

The Warren, 2016 | A Collapse of Horses, 2016

Rozměr 11,5 × 16,5 × 2,6 cm, 376 stran, doporučená cena 370 Kč, váha 372 g, vazba V4 (šitá nití, měkká obálka, přebal na luxusním papíře Conqueror, ražba kovovou folií na přebalu), ISBN 978-80-88299-03-5, EAN 9788088299035, náklad 1000 výtisků. První české vydání. Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na přebalu a obálce Václav Šlajch.

Ukázka

Recenze

Autor

Vyšlo 21. 02. 2019

Do vozíku

K této knize máme také E-BOOK (formát e-pub + mobi).
Do vozíku ho přidáte tímto tlačítkem.

Do vozíku

Kniha je již téměř vyprodaná

V e-shopu máme knihu skladem v počtu 17 ks a tento počet už se nepodaří navýšit (dalších asi 30 ks nebude možné vylovit zpátky z kamenných obchodů po celé republice).

Anotace

Šestnáct povídek a dvě novely, které vám naženou husí kůži a vyvedou vás z rovnováhy. První důkladné seznámení s jedním z mistrů současného hororu, který velmi rád zkoumá hranice šílenství a obdivuje Samuela Becketta stejně jako Dashiela Hammeta.

Vypravěč novely Doupě, nominované na Shirley Jackson Award, se domnívá, že je člověk, avšak okolnosti jeho života, které nám předkládá ve formě jakéhosi deníku, nás rychle přesvědčí o opaku.

Povídková sbírka Zhroucení koně představuje různě dlouhé texty, z nichž většina spadá do žánru hororu a najdeme v nich záhadné přízraky, oživlé mrtvé, sadistické hry, plyšové medvídky s tlukoucím srdcem, deště písku sdírající kůži i mikroskopický prach, který možná vraždí. Problém je v tom, že nic, co nám autor předkládá, není tak jednoduché ani jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a největší hrůza nakonec spočívá v tom, že si my ani hrdinové povídek vůbec nemůžeme být jisti, kde vlastně končí skutečnost a kde začíná paranoidní noční můra.

Obsah povídkové sbírky „Zhroucení koně“

  • Černá kůra
  • Hlášení
  • Trestej
  • Zhroucení koně
  • Tři potupy
  • Sekta
  • Přímořské letovisko
  • Prach
  • Méďa Srdcík(TM)
  • Obrušování
  • Strnulost
  • Dojet až za Reno
  • Jakoukoli mrtvolu
  • Úpění
  • Okno
  • Cvak
  • Kapání krve

Z domácích ohlasů a recenzí

Kde jsme si u Fracassiho nebyli jistí, zda je opravdu tak rafinovaný, anebo jsou jeho kulisy splácané z lepenky a papundeklu, a kde Barron může unavovat jazykem a těžkou popisností, je Evenson trochu jako zjevení z galaxie lehkého pera. Neplýtvá dechem, aby čtenáři vykreslil každý jednotlivý detail svého příběhového soustrojí, ale jde rovnou k meritu věci, jíž je vždy člověk.

Jeho hrůza, ať už se nacházíme v jiné soustavě, na Zemi, v podkrovní cimře, nebo v alternativním vesmíru, je pokaždé hrůzou zcela osobní. Protože pramení z omylnosti a nejistoty toho jediného, čemu každý z nás bezmezně důvěřuje. Protivníky Evensonových hrdinů nejsou bytosti z jiných dimenzí, ani nadpřirození démoni, ale jejich vlastní mozky. A je známkou opravdového mistra, že i pro čtenáře je neméně obtížné rozpoznat, co je realita a které natažené drápy ve skutečnosti už dávno škrábou zevnitř na lebku.

— Martin Kužel, Fantasymag

Evensona nepochopí každý. Jeho príbehy pripomínajú nočné mory a mátajú neistotou. Podstatné veci nikdy nepovie priamo, všetko si treba domyslieť, vytušiť. Tým vzniká zmätok, paranoja a pocity, ktorými autor navodzuje strach a paniku. Netušíme, či príbeh hrdina prežíva, či sa mu sníva, či je živý, mŕtvy, hladný, sýty, spí, bdie. Nevieme s istotou povedať, či je šialenec alebo sme šialení my, prípadne samotný spisovateľ. Pramení to z nespoľahlivosti nášho vnímania reality. To, čo je pravda pre nás, je nepravdou pre druhého. Čím sme pod väčším stresom, tým viac naša pamäť zlyháva a udalosti sa javia inak. Ak sa nedá spoľahnúť na naše zmysly a pamäť, na čo sa vlastne môžeme v živote spoľahnúť?

— Ena, Fandom.sk

Už jen obálka je opět fantastická a je jedno jestli se bavíme o vzhledu přebalu nebo samotné knihy. U obsahu najdete panely znázorňující délku povídek a počet uvnitř obsažených ilustrací. O kompletní vizuální stránku knihy se tentokrát postaral komiksový kreslíř Václav Šlajch a jeho kresby perfektně dokreslují znepokojivou atmosféru povídek. (…) Samotnou mě překvapilo, jak snadno mě Doupě - Zhroucení koně pohltilo. Ani jsem nepostřehla kdy jsem se začetla a ta kniha mi skoro hypnoticky držela oči na svých stránkách, takže jsem ji prakticky přečetla na dvakrát. Nesedět v letadle, zvládla bych ji na jeden zátah. (…) Čestný knihomolský, že tahle gnómovka je zatím to nejlepší, co jsem od nich četla a doufám, že ne autorova poslední.

— Karolína, Kaleidoskop šílenství

Říká se, že genialita a šílenství jsou od sebe oddělené pouze tenkou hranicí. A přesně takové jsou i povídky tohoto amerického profesora literatury. Dříve nebo později dojdete díky přesným formulacím a krátkým výstižným větám k přesvědčení, že je mistrem literárního řemesla, ale stejně tak vás díky obsahu a atmosféře napadne, že tady není něco v pořádku. Jen nevíte, jestli jde o chybu ve čtenáři, nebo v autorovi. Jenže to už jste dávno zavřeni v potemnělém labyrintu, z nějž není cesty ven, a vše napsané je jen dokonalá smyčka mezi prostorem a časem, která se pomalu stahuje, až má vaši psychiku ve své moci a pomocí pár slov ji následně zformuje, jak se jí zamane. Čas, prostor, dokonce ani postavy tady totiž nic neznamenají, jsou to jen figurky ve hře s niternými motivy. Nečtete očima, ale ohmatáváte si Evensonovy příběhy nervy. A začínáte být stejně podobně zmatení jako jeho hrdinové, a to je přesně ten čas prozření, kdy zjistíte, že z nejhoršího jste uvnitř.

— Roman Bílek, XB-1

Právě nejistota je hlavním zdrojem plíživé úzkosti, jakou čtení Evensonových povídek navozuje. Není to děs z monster, vrahů nebo strašidel. Je to poznání, že realita i naše myšlení je soubor předpokladů, který se může rozpadnout jako domeček z karet. Že nemáme žádnou jistotu, zda člověk stojící metr od nás vidí ten samý svět, jako my. (…)

Překlad je tradičně precizní, včetně vysvětlujících poznámek. Tón ilustrací renomovaného Václava Šlajcha se k Evensonově literárnímu stylu skvěle hodí a nechybí opět zajímavé grafické vychytávky. (…)

Komu je tedy Doupě – Zhroucení koně ideálně určeno? Rozhodně čtenářům, kteří chtějí poznat nové směry či odlišné podoby hororu, než je pouze lovecraftovský či kingovský. Pokud mají rádi i P. K. Dicka, Kafku nebo některé okrajovější formy Weird SF, tím lépe.

— Jan Hlávka, Fantasymag

Asi vám neuniklo, že jsem si postupně k produkci nakladatelství Gnóm! vybudoval jistou náklonnost. A jsem opravdu nadšený z toho, že i jejich nejnovější dvojtitul Doupě/Zhroucení koně se svým klasicky kapesním formátem a přepychovým přebalem opět naplnil má očekávání.

— Dalibor, Klub knihomolů

Kniha bude lahůdkou pro toho, komu není proti srsti se s textem takříkajíc poprat. Užít si jej však může kdekdo. Jen je třeba počítat s tím, že k žádnému zběsilému obracení stránek a hltavému čtení nedojde. Spíš se po přečtení několikastránkové povídky budeme chtít poprat s povídkou ještě jednou. Je třeba počítat s tím, že Beckett je v anotaci oprávněně.

— Kryštof Eder, Čti doma.cz

„Výborné, často až kafkovské existenciální horory, jediné, co chybí, je asi trochu větší pestrost. Pokud si na tenhle typ méně konkrétní a o to více atmosferické literatury potrpíte, tak s Evensonem nemůžete sáhnout vedle. V knize jsem nenašel žádnou slabší povídku, nejsilnější asi Doupě a Dojet až za Reno.“

— jirikk, čtenář

…môžeme bez zveličenia napísať, že v oblasti špekulatívnej fikcie ide o jeden z najdôležitejších titulov tohto roka. (…) Podobne ako majster fikcie J. L. Borges aj Evenson viaceré texty umiestňuje do ťažko identifikovateľného časopriestoru, niekedy ho dokonca podozrievame, že ide skôr o určitý metafyzický stav ako o reálne miesto v čase. Nachádzajú sa postavy snáď v nejakom type pekla alebo mentálneho labyrintu? A nie sú oba istým spôsobom to isté? Prípadne si môžeme aj položiť otázku, či je peklo reálne alebo je to len stav mysle? (…) Jazyková úspornosť a premyslený koncept svedčia o spisovateľovi pozoruhodných kvalít.

— Ján Blažejovský, Medziknihami.sk

Evensonovy příběhy nejsou pro každého. Nikoliv náhodou jsou oblíbené mezi spisovateli hororů coby „luxusní zboží“. Patří k tomu nejznepokojivějšímu, co se v americké literatuře urodilo od smrti mistra paranoie a „jiných“ stavů Philipa K. Dicka.

— Boris Hokr, Artzóna

„Evensonův styl je jednoduchý (svou strohostí mi připomíná některé skandinávské autory společenské prózy, jmenovitě třeba Kjella Askildsena), příběhy však nepostrádají potřebnou hloubku a dá se o nich donekonečna přemýšlet. V podstatě nikdy nevíte na čem jste, u drtivé většiny textů lze jen těžko odhadnout kam se budou ubírat. Doupě/Zhroucení koně jsou knihou, ke které se určitě někdy vrátím, dost možná ne jednou. Jak novelu, tak povídky lze číst opakovaně a nacházet v nich další a další souvislosti. Nemá cenu je zde rozebírat, prostě si je přečtěte. Výjimečná kniha.“

— Miroslav Pech, spisovatel, autor hororu Mainstream

„Příběhy mají atmosféru nočních můr, kdy dala realita výpověď a vy jste na světě úplně sám. Pokud jsou tam jiné postavy, jsou minimálně stejně šílené jako vy a pohybují se ve vlastním, nepříliš kompatibilním vesmíru. Tedy, pokud to nejsou ženy – ty tady opravdu naplňují tvrzení Billa Burra o psychopatických robotech. Jasně, jsem stále, co se týče hororů, spíše Ketchumovec. Ale tohle mi přišlo z moderní dílny zajímavé… a rozhodně to řadím nad Barrona i Fracassiho. Je to úderné, šílené a zatraceně atmosférické.“

— Jiří Pavlovský, nakladatel a spisovatel

Kniha Doupě/Zhroucení koně je povedenou a zajímavou sbírkou hororových příběhů, kterou lze doporučit fanouškům New Weird a zvláště pak těm, kdo hledají netradiční horory, nad nimiž budou přemýšlet ještě dlouho po jejich přečtení.

— Lukáš Vesecký, Sarden

Co říká (nakla) datel…

Autor, který na rozdíl od Barrona či Fracassiho zcela ignoruje literární kudrlinky a postrádá tzv. básnické střevo. Evenson píše v téměř holých větách, ale vyšinutou atmosféru svých textů dokáže navodit velmi efektivně už pár slovy. („Když se probudila, na otevřeném prostranství venku ležely poházené kousky syrového masa.“) Každé slovo je promyšlené, každá věta je jako tah na šachovnici a na konci partie zjistíte, že si s vámi autor zahrál podivnou hru. Nezaměnitelné, úchylně paranoidní texty, které ryjí v hlubinách podvědomí; v pozadí tu a tam cítíte neslyšný ultrazvuk autorova smyslu pro humor. Kniha, ke které se určitě budu vracet, protože rozhodně není jednoduchá a můžete se v ní po libosti ztrácet jako v bludišti.

Ukázky

  • Doupě

    I.

    Započnu tento psaný záznam tím, že podám zprávu o našem posledním rozhovoru – který byl nejen mým posledním rozhovorem s Horakem, ale mým posledním rozhovorem vůbec s kýmkoli, tedy posledním, jaký jsem kdy vedl nebo bych kdy mohl vést. Možná to byla poslední konverzace, kterou spolu kdy dva lidé vedli, pokud ovšem lze oba dva z nás právem nazvat lidmi. Toto téma je očividně předmětem jistého sporu. Nebo by bylo, kdyby mě byl Horak neopustil. Měl bych tedy říci: bylo to předmětem sporu.

    Nevěděl jsem, jak zařídit, aby ten stroj fungoval správně, a nevěděl jsem ani, jak ho vypnout – a především jsem to nebyl já, kdo Horaka do onoho stroje umístil. Návod k ovládání měl být v sektoru, který, jak se ukázalo, podlehl rozkladu a data již nebylo možné obnovit. Neznal jsem ani příslušnou sekvenci či kód a moje pomalé, zmatečné úsilí k ničemu nevedlo. Nakonec, když jsem viděl, jak mně samému ubíhá čas a stále nespěji k žádnému řešení, jsem usoudil, že mám právo použít drastických metod.

     

    *

     

    Jak je to dlouho, co opustila doupě nějaká osoba, a jak dlouho přežila? otázal jsem se monitoru už dřív, před tímhle vším. Odpověď na danou otázku jsem znal: poslední z nás, který měl opustit doupě, odešel před sto čtyřiceti dny. Chtěl jsem vědět, jestli monitor tuto skutečnost zná, nebo zda byla tato část dat rovněž zničena. Poslední z nás, který měl odejít, byl Wollem, což bylo jméno, které mu vybrala dvojice jeho předchůdců, Vigus a Vagus. Když se přiblížil konec jejich životů, vštípili se do monitoru a pak se jali sestavovat Wollema. Původně doufali, že vyrobí dvojici, jak se to vždycky dělávalo doposud, ale materiálu bylo tak málo, že se prozíravě rozhodli vytvořit jen jednoho, aby také on mohl vytvořit jednoho a tím by nám bylo před úplným koncem dáno trochu více času. Před sto čtyřiceti dny odešel Wollem hledat další materiál, přičemž věděl, že během hledání zahyne. Avšak s trochou štěstí by zahynul až po návratu s dostatkem materiálu, z něhož by se dali zformovat ostatní a my bychom tak vydrželi trochu déle.

    Wollem se nevrátil.

    Na mou otázku monitor odpověděl: Žádost o upřesnění: co máš na mysli „osobou“?

    Dlouho jsem o tom přemýšlel a pak jsem se zeptal: „A co máš osobou na mysli ty?“

    Odpověděl: Dvojnožec, individuální myšlenkový proces vrostlý do těla, rozmnožující se oplodněním vajíčka spermií a jeho následným vývojem v děloze.

    „Pouze první kritérium je relevantní.“

    Bereme-li v potaz toto zpřesnění definice, odpověděl stroj, pak tento typ „osoby“ odešel před sto čtyřiceti dny. Nevrátil se. Není známo, jak dlouho přežil. Neexistuje dostatečné množství dat na to, aby bylo možno na otázku poskytnout odpověď.

    „Je pravděpodobné, že přežil?“

    Není.

    „A pokud jsou relevantní všechna tři kritéria?“ zeptal jsem se.

    Podle těchto kritérií opustila nějaká osoba doupě před jedenasedmdesáti lety, jedenácti měsíci, šesti dny a jedenadvaceti hodinami. Tato osoba stále žije a je pečlivě uchovávána.

 

Odkazy, recenze

Můžete to hned koupit

Stránka knihy na serveru Databazeknih.cz

Stránka knihy na ČBDB

Stránka knihy na Legie.info

Recenze Jána Blažovského na Medzi knihami (12. 3. 2019)

Recenze Supermartonátora na Dětech noci (17. 3. 2019)

Recenze Kryštofa Edera na Čti doma.cz (29. 3. 2019)

Recenze Borise Hokra na Artzóně (30. 3. 2019)

Recenze Romana Bílka na XB-1 (2. 4. 2019)

Recenze Lukáše Veseckého na Sardenu (2. 4. 2019)

Recenze Jana Hlávky na Fantasymagu (3. 4. 2019)

Recenze Jozefy Pevčíkové na Medziknihami.sk (5. 4. 2019)

Recenze Dalibora na Klubknihomolu.cz (11. 4. 2019)

Recenze Eny na Fantasy Planet (20. 4. 2019)

Recenze Martina Kužela na Fantasymagu (29. 4. 2019)

Recenze Antonína Tesaře v Ektoplazmě na Radiu Wave (1. 5. 2019)

Recenze Eny na Fandom.sk (7. 5. 2019)

Recenze Karolíny na blogu Kaleidoskop šílenství (15. 8. 2019)

Recenze Pavla Mandyse na iLiteratura.cz (24. 9. 2019)

Recenze Jakuba Maděry na blogu Divnej buk (4. 8. 2020)